Modul na Marsu ztracen kvůli prachu. Proč prostě nemá stěrače?

Vesmírný výzkum se v posledních letech z velké části upíná na našeho menšího planetárního souseda. Myšlenka kolonizace Marsu je popularizována hlavně Elonem Muskem, výzkum zde ale probíhal už mnohem mnohem dříve. Velkolepé plány na osídlení zní sice líbivě, zatím ale nejsme dál než u pár robotických strojů na povrchu.

Právě kvůli jednomu z těchto strojů téma Marsu tento týden načítáme, odbíjí mu totiž poslední měsíce. Modul InSight na Marsu přistál v listopadu/novemberi roku 2018, od té doby sbírá především seismická data. Od začátku své operace už zachytil přes 1 300 třesení Marsu. To pomohlo vědcům k vytvoření mnohem lepšího obrázku o tom, jak planeta vypadá uvnitř.

Mrtvý bude ale nejspíš už s koncem letošního roku, energii totiž sbíral ze solárních panelů, které jsou teď pokryty vrstvou prachu. V atmosféře v oblasti, kde modul leží, navíc prach stále je. Energie ze solárních panelů InSight tak bude ubývat a ubývat. Pro sondu se navíc blíží zima, která slunečního svitu ještě ubere.

Proč je ale vůbec na Marsu prach takový problém? Je jím pokrytý prakticky celý. Kvůli absenci vody zde neexistuje žádná celistvá půda, která by se udržela větrům. Ty tak dokáží ze země posbírat velké množství prachu, které navíc v řídké atmosféře vystoupá vysoko a při dopadu pokryje snad cokoli, co se na povrchu bude zrovna nacházet.

A může jít třeba i o vozítko Opportunity, která na povrchu rudé planety přistálo už v roce 2003. I to v roce 2018, po téměř patnácti letech služby, kvůli nedostatečnému příjmu energie ze zanesených solárních panelů se Zemí učinilo poslední kontakt.

A jak se proti tomuto prachu brání solární panely modulů na Masu? Nijak. Ale má to důvod. Není těžké si představit třeba stěrače nebo zkrátka mechanismus, který solární panely otočí a začne s nimi vibrovat, aby prach jednoduše setřásl. Každý gram se ale na těchto typech misí počítá, a stěrače zkrátka nejsou tou nejpodstatnější součástí.

Nesmíme také zapomenout, že prakticky všechny mise NASA daleko přežívají své zamýšlené délky trvání. Třeba u zmíněného vozítka Opportunity měla mise místo patnácti let trvat pouze devadesát dnů, za kterých by se vrstva prachu zabraňující pokračování vytvořit prakticky nemohla. Modul InSight měl pak od roku 2018 sloužit pouze dva roky, zvládne dvakrát tolik. Vyplatí se tak na palubu dostat spíše další vědecké přístroje než nějaký hadr na tyči.

Co se týče sondy InSight, Vědci budou postupně vypínat nástroje sondy tak, že brzy budou fungovat pouze seismické senzory. I ty budou navíc zapínat jen v určité časy, například, když na modul nebudou působit tak silné větry. Do spící pozice se přesune i robotická ruka sondy.

Solární panely v současnosti generují desetinu energie, kterou modulu dávaly, když mise začínala. Stále je šance, že větry na Marsu prach z panelů odklidí, vzhledem k okolnostem to ale není zvlášť pravděpodobné. Právě přirozené způsoby jsou těmi jedinými, kterými si stroje na Marsu od prachu pomáhají.

Třeba rovery vědci na Zemi při blížícím se větru napozicují tak, aby se tento vítr mohl do panelů opřít a alespoň částečně jim od prachu pomoci. To ale není případ sondy InSight, která stojí na místě. U ní vědci vyzkoušeli o něco bizarnější techniku. Robotickou rukou nabrali hlínu z povrchu, aby jí na panel za větrného počasí vysypaly. Ačkoli to k malému nárůstu produkce energie vedlo, konec mise neodvrátí.

Nové rovery už na solárních panelech naštěstí závislé nejsou. Místo toho běží na atomový pohon, a tak je jen tak nějaká bouře na Marsu nerozhodí. Curiosity a Perseverance mají navíc třeba i vylepšená kola, která jim pomohou vyhnout se zapadnutím, které sužovaly třeba Opportunity.

InSight sice svou misi brzy ukončí, i tak ale pomohl vědcům přijít na to, co se vlastně nachází uvnitř Marsu.